Člen OSPLD uspěl ve sporu se zaměstnavatelem u Nejvyššího soudu ČR
Člen OSPLD uspěl ve sporu se zaměstnavatelem u Nejvyššího soudu ČR
Náš člen jako zaměstnanec na pozici řidiče zažaloval na základě poskytnuté právní pomoci od Odborového svazu pozemní a letecké dopravy zaměstnavatele a požaduje proplacení cestovních náhrad od převedení z místa dřívějšího pravidelného pracoviště na nové pracoviště na základě jednostranného pokynu zaměstnavatele.
Okresní soud rozhodl tak, že žaloba našeho člena je co do základu po právu.
K odvolání žalovaného zaměstnavatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Náš člen se s tímto výsledkem nespokojil a za pomoci právního oddělení OSPLD a ve spolupráci s ustaveným advokátem bylo v jeho věci podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Bylo nutno pečlivě posoudit veškerou dosud vydanou judikaturu Nejvyššího soudu v této věci a založit přípustnost dovolání na relevantním okruhu otázek hmotného práva. V případě našeho člena bylo nutno položit Nejvyššímu soudu k řešení otázku, na základě jakých skutečností se zjišťuje místo pravidelného pracoviště, pakliže toto není dohodnuto v pracovní smlouvě a zároveň je dohodnuto místo výkonu práce šířeji než jedna obec (např. kraj).
Nejvyšší soud shledal takto formulované dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která, jak zanalyzovali právníci našeho člena, nebyla ve všech souvislostech doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud shledal podané dovolání zároveň důvodným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud uzavřel, že ani zákonná úprava, ani dosavadní judikatura Nejvyššího soudu neřeší, jaká jsou kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance v případě, kdy toto místo není mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuto, popř. je dohodnuto v rozporu s ustanovením § 34a zákoníku práce.
Současně Nejvyšší soud uvedl, že smyslem úpravy institutu pravidelného pracoviště je jednak aplikace základní zásady pracovněprávních vztahů, a to zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, a jednak vyjádření zásady, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele, a při interpretaci ustanovení § 34a zákoníku práce je zapotřebí z uvedených zásad důsledně vycházet.
Nejvyšší soud ve svém závazném právním názoru zdůraznil, že pokud jsou zřejmá kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště podle domněnky stanovené v § 34a zák. práce (a místo pravidelného pracoviště našeho člena tak bylo dáno), lze je měnit pouze cestou změny obsahu pracovní smlouvy, nikoliv jednostranným pokynem ze strany zaměstnavatele, jímž tento stanoví počátek výkonu práce v jiném místě, než bylo dosavadní pravidelné pracoviště zaměstnance (jak se stalo v této věci).
Nyní se věc našeho člena na základě rozsudku NS ČR ze dne 23. 1. 2024 vrací zpět odvolacímu soudu, který bude vázán právním názorem nejvyšší soudní instance.
Všem našim členům, kteří řeší obdobnou situaci, kdy se zaměstnavatel jednostranným pokynem snaží za účelem nevyplacení cestovních náhrad měnit pravidelné pracoviště zaměstnance, ačkoliv tento způsob, jak uvedeno, Nejvyšší soud odmítl, jsme připraveni poskytnout odbornou pomoc a doporučujeme jim, aby se před podpisem jakéhokoliv dokumentu, který by jim zaměstnavatel ve věci změn pravidelného pracoviště předkládal k podpisu, nejprve poradili s právním oddělením OSPLD.
Jsme tu pro Vás!
